Úryvky ze svědectví Berty Zoubkové, Erny Seykorové, Pavla Stránského a Jana Klusáka obsahují vzpomínky na budovu vinohradské synagogy.

Berta Zoubková se narodila roku 1925 v Praze. Tatínek pocházel ze židovské rodiny, maminka nikoliv. Berta se sourozenci byli vychováváni jako židé, slavili však židovské i křesťanské svátky. Po onemocnění otce se rodina roku 1936 odstěhovala do Nové Šibřiny u Újezdu nad Lesy. Na základě rasistických zákonů byla Berta v období protektorátu označena za židovského míšence. Po udání sousedů dům Bertiny rodiny prohledalo gestapo, německá tajná policie. Otec na následky velkého rozrušení zemřel. V té době bylo Bertě jedenáct let. Na podzim 1942 byla deportována do ghetta v Terezíně, kde se dožila osvobození.

Erna Seykorová se narodila roku 1922 v Moravské Ostravě, vyrůstala ale v Praze na Vinohradech. Od mládí byla aktivní v levicovém hnutí, po okupaci se zapojila do odboje. Po zatčení gestapem, následném propuštění a krátkém ukrývání se pod falešnou identitou byla opět zatčena, označena za židovského míšence a roku 1943 zařazena do transportu do ghetta v Terezíně. Odtud byla dále deportována do tzv. terezínského rodinného tábora v Auschwitz-Birkenau, po zavraždění většiny jeho obyvatel byla deportována do koncentračního tábora Christianstadt. Na konci války uprchla z pochodu smrti a skrývala se až do osvobození.

Pavel Stránský se narodil roku 1921 do českožidovské rodiny žijící na Vinohradech. Po vzniku protektorátu se jeho tatínek nedokázal vyrovnat s přívalem protižidovských zákonů a spáchal sebevraždu. V prosinci 1941 byl dvacetiletý Pavel deportován do Terezína jako člen aufbaukomanda, „komanda výstavby“, které mělo připravit ghetto na přijetí hromadných transportů židů. V Terezíně se oženil, krátce po svatbě byl spolu s manželkou deportován do tábora Auschwitz-Birkenau. Přežil také tábor Schwarzheide v Sasku a následný pochod smrti zpět do Terezína, kde byl osvobozen.

Jan Klusák se narodil roku 1934 v Praze, tatínek pocházel ze židovské rodiny, maminka nikoliv. Za protektorátu se rodiče naoko rozvedli, aby takzvaný „árijský“ původ maminky Jana chránil před protižidovskými zákony. Pro otce to byla osudová chyba, v dubnu 1942 byl deportován do ghetta v Terezíně. Tatínek Otto ani strýcové Rudolf a Karel se osvobození nedožili. Jan se po válce stal uznávaným hudebním skladatelem.